Před sedmi lety jsem se vydala do největšího mně známého lesa. Amazonského pralesa. Sbírat příběhy. Nešlo to jinak, ucítila jsem volání a musela najít cestu. Ani v nejmenším jsem netušila, na jakou cestu jsem se to vydala, ani to, že se mi přání splní, ale úplně jiným způsobem, než by mě ani v tom nejdivočejším snu napadlo. Cesty pohádek a příběhů jsou jako jemná stříbřitá vlákna duše a pomáhají nám cítit vlákna našeho vlastního příběhu a nacházet pochopení příběhů jiných duší. Rozplétat zašmodrchance, česat a hladit potrhaná vlákna, aby se zahojila a mohla plynout dál a někdy také nechat vlákno dotepat a rozžehnout nové. Ztrácet kontinuitu a znovu ji nalézat a příjímat, že i to je cesta učení se v našem příběhu spolu se vším, co nás obklopuje a je protkané tou neustále se měnící kouzelnou matérií Příběhu Života, která mě nepřestává udivovat.
Příběh můj a chlapce jménem Kalagua začal v jednom prosvětleném malém pokoji nad soutokem tří velikých řek, ve velmi zvláštním městě obklopeném džunglí. Pohled z okna na moře stromů většinou zahalených v oparu všudypřítomné vody amazonského bazénu mi vracel pocit stavu prostupujícího všechno kolem, spojení s přírodou v každé buňce a zároveň obrovskou vděčnost a dobrý pocit z těch pár tenkých narychlo postavených zdí domu, které vymezovaly můj vlastní prostor, do kterého nakoukly občas jen kočky toulající se po střechách, neustále se měnící infrastruktura mravenců, pár spřátelených pavouků, obrovská můra a listy stromů, které evidentně žádné cihlové zdi nezastaví.
Do toho pokoje se vešla postel a malý stolek a knihovnička s pár lahvičkami na výrobu homeopatických léků. Jednoho rána, napůl ve snu na půl bdělá jsem ucítila proudy vzduchu a matný obraz prolétajících obřích Velryb za oknem pokojíčku. Jako by se dotkly mého malého akvária a já začala pracovat, odopoledne při práci se objevil malý snědý chlapec se smutnýma očima, sedl si na kraj postele, řekl, že se jmenuje Kalagua a začal mi vyprávět svůj příběh. Já začala psát a malovat. Strávila jsem několik dní ponořena v barvách a zápiskách, které mi chodili pod ruku a skončila podivným vzorcem, ze kterého na mě šel strach. Dovyslechla jsem celý příběh a bylo mi z něj smutno a ouzko.
Když byl příběh u konce, Kalagua zmizel tak, jako se objevil. Nevěděla jsem, co s tím vším dál dělat a tak jsem poděkovala, práci ukončila a materiály schovala do desek a vrátila se ke každodenním činnostem.
V následujících pár letech jsem pak prožila neuvěřitelné věci, překrás- né i děsivé, úžasné i takové, které už bych raději nikdy neopakovala až mě má cesta zavedla i zpět k mým lesům a do mé země. Spoustu jsem toho při tom ztratila a taky mnoho získala zpět, zvláštní bylo, že roz- pracovaný příběh Kalaguy přežil všechny mé vlastní katastrofy a pro- vázel mě dál v sekci nedokončená práce se kterou si nevím, co počít. Občas na mě vykoukl, jako starý známý, jehož fotky jste založili do alba a už se mu neozvali a zároveň na něho nemohli zapomenout.
Život šel dál a jednoho dalšího rána a o pár let později mi došlo, že ten příběh je jen kostra, co potřebuje dorůst, dosytit, pohladit laskavostí, dopochopit a dovyprávět tak, aby dával smysl a unesl ten smutek, který ho také potkal. Stejně tak jsem to v té době potřebovala já sama, proto jsem to taky nemohla být schopna pochopit dřív. A tak jsme s Kala- guou dorůstali společně, během krátkých ukradených dní v lese, mezi prací a každodenností jsem v obejmutí českých stromů, řek, veverek, mravenců, ježků a dalších bytostí přírody jsme postupně nacházeli další kousky toho příběhu a dávali je dohromady. Po nějaké době už jsem myslela, že je příběh hotový, ale jakoby se mu ještě nechtělo vylézt z tašky.
Nějaká tíha na něm pořád seděla a vždycky se schoval zpět do desek a už hrozil tím, že se rozloží a shnije jako kompost a poslouží jako hnojivo pro skutečná těla rostlin. Nikoli jako obraz a slovo k vyprávění. Zase jsem musela počkat, nasbírat vlastní zkušenost prací v jiných místech, znovu jsem jela do chaloupky v českých lesích, k našim stromům a řekám, které toho chlapečka koupaly a houpaly a sušily a šuměli ho listím a voněli květy. A pak jsem si i já zničehonic uvědo- mila, která část potřebuje zalít laskavostí a prohlédnout jasnějším viděním srdce. Toho jsem před tím také schopna nebyla a tak to šlo asi až teď a mě se hodně moc ulevilo a z příběhu jakoby se zvedla
poslední temná mlha strachu a šel dokončit s radostí. Jako když dostanete nové barvy a můžete je přidat do léta rozpracované mandaly, která už je dávno hotová, ale nějak nejde sfouknout. A teď se najednou rozsvítí a s lehkostí ji nenápadně odvane ranní vítr. A vy můžete jít klidně spát a ráno se probudit do nového příběhu.
